Farnost je především součástí církve, její územní jednotkou. Z teologického pohledu je tak součástí společenství, které přesahuje světské vnímání účelu a času. Není proto jednoduché ji "zaškatulkovat", zařadit. Pokusíme se Vám nicméně přiblížit nejdůležitější charakteristiky farnosti.
Z teologického pohledu je farnost především společenstvím věřících, kteří se na územním principu setkávají, sdílejí jednu víru (byť různými prostředky), slaví liturgii a hlásají evangelium - radstnou zvěst o povaze světa a člověka. Je organickým společenstvím, které zachovává hierarchickou strukturu - v jejím čele stojí farář jako zástupce biskupa a který v naplňování poslání farnosti spolupracuje s farníky - laiky.
Teologický pohled vnímá farnost zároveň jako instituci, neboť spravuje církevní majetek, vede matriky, vykonává církevní obřady a zastupuje farní společenství před společností a světským právem.
Z pohledu světského je farnost církevní právnickou osobou, tedy organizací s právní subjektivitou. Má tedy právo nabývat a pozbývat majetek, obchodovat, zřizovat obchodní i neziskové organizace, povinnost platit daně, vést účetnictví aj. Nejvýraznější charakteristikou z vnějšího pohledu je asi starost o církevní majetek (mnohdy v nedobrém stavu) a udílení svátostí (křtů, svateb...). Nezasvěcenému oku by však neměly uniknout i další charakteristiky, kterými farnost ve společnosti působí - u nás je to např. pořádání a spolupořádání kulturních aktivit nebo výuka náboženství.
